To jsem si začla uvědomovat až na gymplu. Jelikož se od začátku nedokážu zapojit do kolektivu. Nemáme si co říct a prostě mě ani nenapadá, o čem bych s nimi měla mluvit. Oni také nevědí, o čem se se mnou bavit, ale nechtějí si to přiznat. Jednodušše hodí vinu na mě a říkají, že jsem divná. Prostě jsem jiná. Je docela rozdíl mezi slovem divná a jiná.
I přes to se najde pár lidí, se kterými si mám co říct. A přibývají další. Nejsem ten typ člověka, který se kamarádí se všemi, ale vlastně s nikým. Je pro mě hodně důležité mít někoho, s kým si rozumím, jinak se cítím strašně až zoufale sama. Někdy to zajde i do větší hloubky, kdy mám pocit, že můj život nemá smysl. Naštěstí jen na krátkou dobu.
Hlavním důvodem, proč se se mnou nikdo nebaví je i moje povaha. Labilní introvert nemá zrovna potřebu projevovat své názory na veřejnosti, prostě všechno řeší v sobě. Mám hodně vlastností, které bych nejradši neměla, ale na druhou stranu mám i pozitivní, jako všichni. :)
Být odlišným chce velkou odvahu.
Ten pocit znám, cítila jsem se tak taky v prváku na průmyslovce. Ted jsem ve 3. a docela se to zlepšilo ale někdy si taky pripadám ze tam prostě nepatřím.... nastestí se mi daří drzet tech zachytnych bodů co tam mam :)